Chorvatsko 1999 s Vrstevnicí

Lenka Uhlířová

Letošní velké letní putování Vrstevnice bylo opět zaměřeno na hory, jak již z názvu sdružení vyplývá. Kromě toho jsme navštívili také jedno neoficiální poutní místo. Na rozjezd jsme si dali jednu aklimatizačku v Rakouských Alpách poblíž Dachsteinu. Vystoupili jsme na vrchol hory Donnerkogel (2099m n.m.). Počasí nám přálo, bylo nádherně slunečno, tak jsme si užívali nádherného výhledu.

Před největší "horskou" akcí, výstupem na Jof di Montasio, jsme si trošku odpočinuli v kempu a ještě jsme si stihli projít Lichtenstainklam, což je nádherná soutěska. Opět za úžasného počasí jsme se přesunuli do Itálie. Ale ne jak je zvykem po silnici, ale železnicí. Pepa bravurně vmanévroval autobusem na železniční vagón a po chvíli jsme se rozjeli (akorát že na druhou stranu, než jsme předpokládali) do tunelu. Večer jsme dojeli pod nejvyšší pohoří italských Julských Alp - Jof di Montasio, kde jsme po mši v malé kapličce u parkoviště vyrazili na výstup do bivaku. Protože se nám ještě nepodařilo dohonit to čtyřhodinové zpoždění z hranic, šli jsme většinu cesty potmě. Pro některé to bylo dost náročné, někdo zase byl rád, že nevěděl co je kolem. Musím ale říci, že se šlo velmi dobře, narozdíl od první túry byl příjemný chládek a ten výstup do strmého kopce potmě lépe utíkal. K bivaku (asi 1500 m n.m.) jsme dorazili kolem 11. hodiny. Chata byla obsazená, tak jsme si ustlali venku. Vrcholová skupina ráno vycházela po sedmé hodině. Ostatní šli na jeden vedlejší vrchol tohoto pohoří. Jedenáct odvážlivců se vydalo na vrchol (2750 m n.m.). Bylo to, jak Honza charakterizoval, dost fyzicky i technicky náročné. Celkem sedm hodin lezení nahoru a sedm dolů. Ale stálo to za to. Dnes byl vrchol po mnohaletých pokusech dobyt. Všichni se vrátili unaveni do bivaku, zřejmě pomohlo to Honzovo jištění růženci, narozdíl od horolezců, kteří se raději jistí na laně karabinami a vším tím železem.

Ráno jsme se vydali na cestu dolů. Dnes jsme si ale užili i dalšího výstupu nahoru. Bylo to opět do bivaku, ale už ve Slovinsku, v Triglavském národním parku. Honza náš výstup nazval "prvovýstupem na Triglav", protože jsme po krátké chvíli ztratili cestu a místo pohodlného postupu po cestě, jsme byli nejdřív spíš víc ve vzduchu, než na zemi. Přes cestu byly totiž spadané stromy, takže jsme vlastně prolézali v jejich větvích. Pak, aby toho nebylo málo, jsme to ještě vzali přímo do kopce, takže s těmi velkými batohy, pod větvemi, opět už dost za šera, to bylo hodně zajímavé. Bivak jsme bohužel nenašli, tak si půlka lidí ustlala v lese a druhá mezi velkými balvany, které tam napadaly z mohutného masívu, který se tyčil nad svahem. Ráno se pokračovalo na Triglav. Ten ale pro nepřízeň počasí a nedostatek vody dobyt nebyl. Večer se zkazilo počasí a lilo jako z konve.

Z Triglavu se jelo do Chorvatska na Plitvická jezera. Ta nám svojí krásou, zahladila nepříjemný zážitek z hranic. Strávili jsme zde celý den. Osm hodin chození mezi jezery a vodopády. I počasí se umoudřilo a kolem oběda jsme už viděli i modrou oblohu a tím víc vynikla ta úžasná modř průzračných vodních hladin.

Přes noc jsme jeli do Splitu, odkud jsme pluli velkým trajektem na ostrov Hvar. První den jsme strávili v kempu ve Starem Gradu. Někteří se koupali a jiní šli na prohlídku města. Druhý den jsme jeli do města Hvar. Tam jsme si dopoledne prohlédli město z pevniny a odpoledne z moře. Měli jsme totiž půjčeno 6 motorových člunů a celé odpoledne jsme obeplouvali nedaleké malé ostrůvky, na některých jsme i zakotvili a koupali se. Třetí den jsme opustili největší ostrov Chorvatska a přemístili se do Dubrovníku. Nejúžasnější bylo večerní (skoro noční) rozjímaní při růženci na měsíčním svitem ozářených útesech pod hradbami.

Opět přes noc nás Pepa odvezl do Medžugorje. Tady bylo nejvíc horko. Sluníčko pražilo už od časných ranních hodin, na obloze ani mráček. V tomto malém městečku, které se hodně změnilo od roku 1984, kdy tu začala zjevení, jsme zůstali tři dni. Ale i to bylo málo, abychom stihli v klidu vstřebat všechny zážitky z navštívených míst. Od Podbrda, přes Oázu Míru, nebo Komunity bývalých narkomanů, až po Križovac, nebo setkání s vizionářkou či společnou mši svatou v místním kostele. A to se ještě muselo zvládnout dopoledne, nebo až později odpoledne, protože přes poledne se tam díky velkému horku nedalo vydržet. Poledne jsme trávili u nedalekých vodopádů (Kravica splav), kam nás Pepa zavezl autobusem. Jinak jsme měli každý den ráno svojí mši svatou. Hodně vděčíme paní Olze Markovičové, která se nám tam věnovala. Vyprávěla o Medžugorje vše od začátku a s velkou trpělivostí odpovídala na naše dotazy.

Aby se aspoň trochu nahradil ten časový pres minulých dní, měli jsme teď hodně klidový program. Jeli jsme podél pobřeží a každý den jsme strávili někde u moře (např. Stobreč nebo Crikvenice). Většinou ale dopoledne pršelo, nebo alespoň nebylo na koupání, tak jsme si aspoň prohlédli okolí, měli nějaké to témátko, nebo mši svatou a odpoledne už počasí umožnilo i to koupání.

A na závěr celé akce jsme si dali ještě jeden vysokohorský výstup na Schaffberg (1783 m n.m.) v rakouských Alpách. Na vrcholu jsme měli poslední mši svatou, slouženou Otcem Morenem, který nás věrně celou cestu doprovázel dokonce i na našich horských výstupech. Takový oltář, jaký jsme tady měli, se jen tak někomu nenaskytne.

Lenka Uhlířová (luhlirova@post.cz)

FOTOGRAFIE:

1. Aklimatizačka
2. Schaffberg
3. Ostrov Hvar
4. Plitvická jezera
5. Moře a čluny
6. Podbrdo - Medžugorje