Ultra ea 2000/1
Omlouvám se a odpouštím... (Jan
Zicha)
Nová exkurze (Románo Angelo Moreno)
Pozvání na světový den mládeže - Řím 2000
Brdy 1999 (Metoděj Polášek)
Adventní a jiná muzikantská ohlédnutí (Marika
Nártová)
Mosambik (Jan Zicha)
Zdravím vás z Mosambiku (Jana Maisnerová)
Letní akce
Důležitá upozornění
Obrat "omlouvám se a odpouštím", který charakterizuje pohled Jana Pavla II. na dějiny církve, jsme z jeho úst slyšeli už mnohokrát. Poprvé to bylo myslím při jeho druhé cestě do Čech v roce 1995. Vzpomínám si, jak jsem se tehdy na chvíli v myšlenkách zastavil, abych vychutnal hloubku tohoto poselství. Musím říci, že silný dojem, kterým na mě tato formulace působí, nevymizel ani dnes, kdy už není tak nová. Pomáhá mi pochopit, jak lze spojit nekonečnou Boží lásku s pravdou víry, že Bůh je současně nejvýš spravedlivý. Všichni jistě vnímáme, že je naléhavě třeba opravdového smíření, které by zastavilo roztočené spirály předsudků, nenávisti i násilí. Jak ale udělat tento nutný pozitivní krok a zůstat přitom věrný sám sobě? Každý, kdo alespoň trochu zná dějiny církve z jiných pramenů než z komunistických učebnic a Jiráskových románů, přeci musí vědět, že církev byla přinejmenším stejně často obětí jako viníkem. Zdálo by se, že v této situaci nelze dělat nic lepšího než volit menší zlo. Papežova formulace je však východiskem, které je dvakrát pozitivní, a přesto spravedlivé.
Celá událost je však pozoruhodná ještě v jiném ohledu. Nečekaný vstřícný krok jako je tento nevyhnutelně polarizuje skupinu, které je určen. Člověk snad ani nemusí být křesťan, aby pochopil, že jediná správná reakce na papežovu omluvu je následovat jeho příkladu. Za poslední týdny jsem četl řadu nejrůznějších komentářů na toto téma od pozitivních až po ironické a arogantní, ale nesetkal jsem se s tím, že by někdo našel odvahu k takové vstřícnosti jako Svatý Otec.
Mluvím-li o reakcích na papežovu omluvu, nemohu si odpustit poznámku na adresu židovského rabína, který se nechal slyšet, že papež se musí omluvit za holocaust. Je to jen relativně dlouhá doba od konce války, která mu umožňuje tak neslýchanou drzost. V tomto případě vůbec nejde o spor mezi katolickým a židovským viděním dějin. Konverze vrchního římského rabína na konci války na základě pomoci Pia XII židům nebo vyjádření nejvyšších izraelských diplomatů oslavující tohoto papeže jako "velkého služebníka míru" jsou jednoznačná. Požadavek, aby se církev omluvila za holocaust, je asi stejně oprávněný, jako nevyslovený požadavek, aby se za hrůzy války omluvili sami židé.
Nechme ale stranou ty, kteří nemají na to, aby papeže pochopili, a ptejme se raději, jestli ho chápeme my sami. Našli jsme si v postní době alespoň jeden drobný vleklý osobní konflikt a vyřešili jsme ho stejně radikálně: omluvou a odpuštěním? Snad ano, ale pokud ne, nechme o Velikonocích vstát z mrtvých naše lepší já a dožeňme v době velikonoční to, co jsme v postu nestihli.
Jan Zicha
Zase jsme před dalšími letními akcemi Vrstevnice.
A proto se můžeme ptát:
Co znamenají tyto akce pro účastníky?
Co pro nás znamenaly takové exkurze (pouti?):
Kromě jiného pro nás jistě znamenaly následující:
Znovuobjevení přírody, setkání s jinými lidmi mnozí z nich se skupinami mládeže z jiných národů a samozřejmě i návštěva různých měst.
Prožitek Eucharistie na nejrůznějších místech: v lese, na břehu moře nebo jezera, na vrcholu hory nebo na parkovišti...
Uvažování o tématech užitečných pro náš život víry, a naše poslání šířit křesťanství ve společnosti.
Komunitní prostředí, které se vytváří prostřednictvím soužití, společných prací (jako je příprava pokrmů, pověření, služby), zábava, sport a hlavně každodenní Eucharistie.
Vzájemná evangelizace, která se uskutečňuje mezi členy skupiny prostřednictvím svědectví a starostlivosti vzhledem k víře vyjádřené každým z nás. V každé skupině nás provázel určitý počet nevěřících hledajících kamarádů.
Mezinárodní zkušenost je významná a obohacující pro lidi, kteří žili desítky let izolování od světa i od církve. Když pozorujeme, jak žijí víru jiní mládí lidé různých kultur, jiné místní církve, rodiny jiných národností, kteří nám příležitostně nabídli přístřeší ve svých domovech.... to všechno pozitivně vnímáme.
Nepohodlné prostředí, ve kterém se žije více než dva týdny: více než třetinu nocí se spí v plném autobuse, jídlo je skromné, jídelní lístek často opakovaný, časné vstávání a ponocování, dlouhé putování (někdy až 60 Km za den!), stoupání na vrcholy hor, atd. Tato dávka úsilí, oběti a odříkání, to všechno je vysoce formativním prvkem pro mládež žijící ve světě, kde je snaha dosáhnout všeho snadno a za snížené ceny.
To vše je vychovává k tomu, abychom pochopili, že Bůh Bible je někdy Bohem "nepohodlným a náročným". Myslím, že to všechno je obohacující a že mladí lidé, kteří si uvědomují, že jsou církev menšinová v prostředí nevěřícím a indiferentním pociťují velkou výzvu, aby zachovali a upevnili svou víru věřících křesťanů a čekali, že budou moci v budoucnosti zaujmout "průbojnější" postoj na poli evangelizace. To nepřestane být atraktivní pro mládež, která zdědila víru očištěnou pronásledováním a která žije mnohem odpovědněji než mládež v některých jiných zemích protože necouvne před strádáním a má vášeň pro všechno krásné, vznešené, pro to co prospívá k rozvoji člověka po stránce duchovní i tělesné, tedy i pro krásu exotických krajin v zahraničí.
Románo Angelo Moreno
Pozvání na světový den mládeže - Řím
2000
"Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi" (Jan 1,14)
Pontifikát Jana Pavla II. je provázen mnoha novými způsoby hlásání evangelia světu, mezi které patří také světová setkání mládeže. Když tohoto papeže napadla myšlenka vytvořit tato setkání, stála za touto myšlenkou i samotná iniciativa mladých lidí. V knize Překročit práh naděje pak doslova řekl: "Mládež si je vytvořila sama" a dodává: "Není pravda, že papež volá mládež k setkáním ve všech koutech světa. Mladí volají papeže". Papež viděl v různých koutech světa mladé lidi, jak k němu přicházejí, pokládají mu otázky a chtějí na ně odpovědi. V jeho srdci pak tato potřeba mladých vyústila v podobu světových dní mládeže.
Světové dny se zrodily z touhy nabídnout mládeži významné "chvíle spočinutí" uprostřed neustálé poutí víry. Hlavním cílem těchto dnů je, aby se Ježíšova oběť stala centrem víry a života každého mladého člověka, aby se Ježíš stal jeho pevným bodem a byl také pravým světlem každé iniciativy a každého výchovného úsilí ve prospěch nových generací.
Rozličné chvíle, ze kterých se světový den skládá, vytvářejí dohromady druh široké katecheze, poselství, cesty obrácení se ke Kristu vycházející ze zkušenosti a z hlubokých otázek každodenního života. Slovo Boží je jeho středem, katechetická reflexe jeho nástrojem, modlitba jeho hnací silou a jeho způsobem je sdílení a dialog.
Tato pouť mladých lidí v rámci Jubilea se koná v Římě od 15. do 20. srpna 2000. Úvodní česká část programu bude probíhat v bazilice sv. Jeruzalémského Kříže. V programu se počítá i s poutí na různá důležitá římská místa, která jsou významná pro křesťany. V sobotu večer se koná vigilie a v neděli večer mše sv. za přítomnosti papeže. Odjezd z Prahy se plánuje na 14. 8., návrat na 21.8. Předpokládaná cena je Kč 4 000 - 5 000.
Od 10. do 14. 8. 2000 pro zájemce ještě předchází pouť do italských diecézí, pravděpodobně do okolí Loreta. V tomto případě je odjezd z Hradce Králové 9. 8., příjezd do Říma 15. 8. V tomto případě bude cena akce ještě o cca 500 Kč vyšší.
Veškeré informace a přihlášky zasílejte na adresu diecézních center. Pro Pražskou arcidiecézi:
Kostelní nám. 16, 148 00 Praha 4 - Kunratice, tel.: 02/44910469, e-mail: adcm2-pha@comp.cz
Stalo se ji dobrou a bohumilou tradicí, že se vždy alespoň někteří z nás vypraví na tradiční předvánoční pochod přes hřebeny Brd pořádaný Klubem českých alpinistů a zakončí tak slavnostně dobu adventní.
Ani magicky vzhlížející rok se třemi devítkami na konci v tomto ohledu nebyl výjimkou, přestože nebylo téměř do poslední chvíle jasné, kolik se nás na čtyřicetikilometrovou trať, vedoucí bohatým hvozdem brdského horstva nakonec vypraví a zdali se vůbec najde někdo takový, kdo změří své síly s ostřílenými alpinisty a mnohonásobnými účastníky pochodu. Až v ranním vlaku z Prahy-Smíchova do Všenor, který jsme mimochodem stihli jentaktak, jsem s uspokojením mohl konstatovat, že naše skupinka bude minimálně čtyřčlenná. A to jsem netušil, že ve Všenorech na nádraží bude ještě větší důvod ke spokojenosti. Kromě mě a mého bráchy Cyrila stáli totiž na startu ve Všenorech i Kája Sršňů, Zuzka, Ivanka, Páďa a dvě další děvčata, jejichž jména jsem bohužel zapomněl.
Ve společnosti mnoha dalších turistů jsme vykročili bez okolků do ranního šera, vstříc 40km vzdáleným Jincům, městečka, jež je tradičním cílem tohoto podniku. Jak jsme tak stoupali na hřeben, přirozenou cestou se nás osm rozdělilo do dvou skupin, zdolávajících trať rozdílným tempem. Já, brácha, Kája, Iva a Zuzka jsme utvořili jeden tým, jehož programem byl pokud možno nepřetržitý postup vpřed s cílem být v Jincích ještě za světla. Naše tempo bylo solidní, takže ostřílení turisté nás na rozdíl od předchozích ročníků nepředcházeli soustavně, ale jen občas. Nálada byla dobrá, počasí umírněné a cesta krásná. Počet účastníků pochodu byl taktéž úctyhodný, dokonce se mi zdál největší za celá ta léta. Zvláště příjemná byla druhá část trasy, vedoucí lesní pěšinou mezi stromy do nejvyšších partií brdského hřebenu, kde ještě ležel dostatek sněhu. Do Jinců jsme dorazili za světla po šesti a půl hodinách pochodu. Ani tentokrát jsme neměli to štěstí spatřit na vlastní oči Krakonošova kolegu Brdonoše. Snad příště. V cíli jsme naproti tomu jako tradičně obdrželi diplomy za vynaložené úsilí a mohli jsme si vlastnoručně potřást rukou s organizátorem pochodu. S vnitřním uspokojením z podaného výkonu a s předsevzetím, že za rok si vše zopakujeme, jsme nastoupili do vlaku a vrátili se domů.
Páďovci zvolili nezvyklou trať s cílem v Příbrami a podle jejich slov soudím, že i jim se dařilo dobře. Rozhodně letošní pochod stál za to, ale půjdete-li za rok i vy, vážení čtenáři, jsem si jistý, že to bude ještě lepší.
Metoděj Polášek
Adventní a jiná muzikantská ohlédnutí
Původně jsem zamýšlela pouze vzpomenout na úspěch již druhého provedení Rybovy Missa Solemnis festis Nativitatis…., tak řečené Rybovky, všeobecně vnímané jako jeden ze symbolů českých vánoc, loňského 16. prosince v Betlémské kapli v Praze. Skutečně , zdá se, že tu pod záštitou Strojní fakulty ČVUT, pod taktovkou p.docenta Zichy a za personálně nevelkého, avšak z hlediska funkčnosti celého podniku zásadního podílu členů Vrstevnice v řadách účinkujících i pořadatelů, vzniká takřka před očima nová a přeci staronová adventní tradice. V adventu se s nabídkami na dobročinné hraní kdykoliv a kdekoliv vždy nějak roztrhne pytel. Tak například děti trpící některou formou akutní nebo chronické leukémie, určitě potřebují všestrannou podporu. Ne že by veřejnost běžně věděla, že tyto děti se neléčí na mediálně známějším oddělení dětské onkologie fakultní nemocnice v Praze 5 - Motole, nýbrž na samostatném oddělení, a že pro ně existuje i samostatná unie (HAIMA). Na její konto se tentokrát vybralo na dobrovolném vstupném cca 15 000 Kč, což při účasti zhruba 300-400 posluchačů představuje průměrně 40-50 Kč na osobu. Díky všem, kdo nějak přispěli. Za běžný koncert nebo divadelní představení však mnozí rádi zaplatíme i pětinásobnou částku,…
Pokud vám loni nebo předloni koncert unikl, máte příležitost letos vše dohnat, provedení je tentokrát předběžně naplánováno na 21. prosinec, opět poslední adventní čtvrtek. Zejména o aktivní účinkující v tenoru a basu je vždy nouze, a ačkoliv je početně dámy rády zastoupí až přehojně, Jakub Jan Ryba přeci jen nezamýšlel tuto skladbu pro ženský sbor.
Jak ale přistupovat k neustálému adventnímu zpívaní, ačkoliv od vánoc 99 již pouze mimo kostely, o tom jak se narodil Spasitel?...Známé a přeci nevyčerpané téma. Přilákala by skutečně adventní hudba (například i od J.J Ryby) méně posluchačů? Byly bychom ochuzeni my - nebo nemocné děti? Koncertní provoz v Praze sice ukazuje, že unese téměř cokoliv, Matoušovy pašije od J.S.Bacha tu zazněly v září, Mesiáš Haendlův v postní době, a řada dalších v rámci liturgického roku původně nepříležitostných kompozic tu zní při 2 každé, ponejvíce komerční příležitosti, ale…
Koncert na dni Vrstevnice v Ondřejově v letošním červnu přinese Bachovo velmi sugestivní zhudebnění některých částí 8. kapitoly listu Římanům. Všichni jste srdečně zváni, vaše postřehy k naznačenému tématu mohou být základem pro zajímavou diskusi. Posílejte je na e-mail nartova@centrum.cz. Předem děkuji.
Marika Nártová
Možná víte, možná ne, že Jana Maisnerová, pravidelná účastnice posledních ročníků velkého putování, pobývá v současné době v Mosambiku jako misionářka v tamní protestantské komunitě. Kontakt s vlastí udržuje především prostřednictvím Emailu. Otiskujeme úryvek z její první zprávy a prosíme všechny čtenáře, aby na Janu i její africké přátele, kteří jsou nyní zle zužováni následky ničivých záplav, pamatovali v modlitbě.
Jan Zicha
po svém pátém dnu v Mosambiku musím říci, že je tu moc pěkně. Slunce svítí a drží se na čtyřiceti stupních na slunci. ve stínu se dá vydržet. Přijela jsem ve středu. Let byl bez problémů. Na letišti v Johanesburku jsem se setkala se Sárou, Francouzkou učící na druhé největší Maputské Univerzitě. Bylo to pro mne velké štěstí, protože mi druhý den ukázala Maputo takové, jaké je, slumy rybářů, nejdražší hotel, poučila mě jak vyměňovat peníze, kde nakupovat, co kolik stojí, ale hlavně mi vyprávěla o svých přátelích, burundských uprchlících, projeli jsme se místním autobusem, opravdu nezapomenutelný zážitek. Poobědvali jsme v jedné místní restauraci. Moc se mi líbila Sářina odpověď na otázku: "Často sníš?" "Ne, jsem v Mosambiku."
Lidé jsou si tu navzájem velmi blízcí, čehož si Sára i Kristina, se kterou bydlím, velice cení. Pro mne je to zatím dost nezvyklé, každý na ulici se mě ptá, jak se mám. Když to porovnám s Pražskou ulicí, tak jsem z toho dost vykulená. Raději se snažím věci přijímat tak jak jsou a moc nesrovnávat.
Své místo tu teprve hledám. Dnes jsem učila první zpěvy a to cikánské a izraelské, společně s tancem. Zdejší přátelé mě naučili nakupovat, znát potraviny, vědět u koho jsou dobré a jak to vlastně má vypadat, např. vařená rýže je opravdu výborná s nastrouhaným kokosem, mango musí být měkké, ale ne moc, na chleba si zásadně musíte přinést igelitku, jinak vám ho prostě nevydají, atd. Velmi mnoho drobných překvapení. Moře je teplé, kokosové palmy všude, černoši taky, ale nemám z toho vůbec divný pocit. Cítím je jako fajn lidi. Opravdový problém je v komunikaci, jinak je tu skvěle.
Ve středu mám přednášku z psychologie ráno na 3 hodiny. Co jim budu vyprávět, to tedy nevím, protože jak to tak sleduji, tak to musí být opravdu to nej; nejjednodušší a nejzákladnější a tak nějak nevím. Zkušenosti na to rozhodně nemám. Navíc můj styl je ptát se a vyvozovat. Tvořit na místě s nějakou předběžnou základnou, která mi tu tak nějak chybí. No, uvidíme. Možná pochopím, co by to tak mohlo být.
Neviděla jsem ještě jediného moskyta. Asi to bude tím, že nevím jak vypadá.
Ptejte se na cokoliv, ráda se dozvím, co děláte. Pro dnešek končím. Mějte se všichni moc a moc hezky.
Jana
(redakčně zkráceno a maličko upraveno)
Milý Vrstevníku,
právě máš před sebou pravděpodobně poslední informace před letními akcemi. Důkladně si je tedy pročti a v rámci možností se podle nich zařiď.
Nejobsáhleji musíme pojednat o akci Den Vrstevnice, jejíž organizace doznala největších změn. S přihlédnutím k právě probíhajícímu Jubilejnímu roku 2000, v rámci kterého je možné při návštěvě vybraných poutních míst získat plnomocné odpustky, jsme se rozhodli oslavit výročí založení našeho sdružení pěší poutí z Ondřejova na Hrádek u Vlašimi (cca 30 km). Současně bude možné seznámit se s novým sídlem Vrstevnice v ondřejovském mlýně. Doporučený čas a místo srazu je mše sv. v Ondřejově v pátek 16. června v 18:45 SELČ. Nejlepší doprava je vlakem z Prahy hl. n. v 16:19 nebo v 17:19 do Senohrab a odtud pěšky po turistické značce. Po mši posedíme u táboráku a přespíme ve zmíněném mlýně. V sobotu nás čeká vlastní putování s několika netradičními typicky vrstevnickými prvky. Na Hrádku se pokusíme také dojednat nocleh. Doporučené vybavení je: spacák, dobré boty, svačina (nejlépe opékatelná), láhev na pití a pro jistotu plavky. Je na snadě, že se jedná o hlavní akci Vrstevnice během roku a byli bychom rádi, kdyby hojná účast byla slibným začátkem této nové tradice.
Všechny informace o Velkém letním putování uvedené v minulém čísle (a také na www stránkách Vrstevnice) stále platí. Zbývá jen dodat, že sraz je rovněž na mši svaté v pátek 30. června v 18:45 v Ondřejově. Doporučená doprava je vlakem z Prahy hl. n. v 17:19 do Senohrab. Doprava ze Senohrab do Ondřejova bude zajištěna. Ve vybavení na cestu nesmí chybět platný pas, kvalitní kotníčkové boty na vysokohorské túry, rezervní oblečení pro případ promoknutí, spacák, ešus, lžíce, láhev na pití a batoh na záda. Doporučujeme také pokrývku hlavy, krém na opalování, sluneční brýle, boty do vody (kvůli ježkům), potápěčské brýle, kapesné ve výši cca 50 DEM a breviář.
Na akci Balaton se zatím není přihlásilo jen pár zájemců. Vzhledem k tomu, že se ozvalo několik dalších lidí, kteří tvrdí, že by rádi jeli, ale zatím se nepřihlásili, vyhlašujeme tímto deadline 31. května. Pokud se k tomuto datu nevynoří dostatečný počet přihlášených zájemců, budeme nuceni tuto cestu zrušit a přihlášeným nabídnout přednostně účast na ostatních akcích. Děkujeme za pochopení.
Mezi letošními akcemi nebude chybět ani Tábor Vrstevnice. Bude to již čtvrtý ročník a doufáme, že překoná očekávání všech zúčastněných (včetně organizátorů). Bude se konat od 29.7. do 6.8. 2000 v krásném údolí Potoka nedaleko Kletečné u Humpolce. Cena 1100Kč, pro členy Vrstevnice a 1200Kč pro nečleny Vrstevnice, zahrnuje plnou penzi a ubytovaní v tříhvězdičkových stanech bez mravenců, teplá voda teče na požádání a bez příplatku. Stany jsou situovány v nejkrásnější části pobřeží již zmíněného potoka Potoka. Všem, kteří najdou dost odvahy a přihlásí se, budou zaslány podrobné informace. K tomuto číslu je přiložen plakát, který informuje o této akci. Prosíme, vyvěste jej ve svém okolí (dle svých možností), aby se o něm dozvěděli i ti, kteří nemají tolik štěstí a neodbírají UE.
Tímto heslem začínal poslední článek minulého čísla. Psali jsme v něm o našem přesvědčení, že čtenář, který ( a jistě takových jest nemnoho) časopisem pouze zběžně projde se alespoň zastaví na poslední stránce, kde ho zaujmou velmi důležitá upozornění. Tak se jistě také stalo a tak redakce musela odpovídat na četné dotazy "z řad našeho čtenářstva", mezi kterými byly podstatné zejména ty, kdeže je složenka na zaplacení ročního členského příspěvku (Neboť byla v tomto čísle inzerována) Skutečně se přihodilo to, že složenka omylem vložena nebyla. Tímto se omlouváme a chybu napravujeme.
Pro pořádek opakujeme informaci o členském příspěvku.
redakce