Ultra ea 2000/2
Hlas z lidu č. 1 (L.H.)
Hlas z lidu č. 2 (L. K. a L. H.)
Letní putování Vrstevnice 2000
Nepřehlédněte aneb plán akcí Vrstevnice
I když se nepočítám mezi ty, co vládnou perem, na požádání se chci s Vámi rozdělit o několik dojmů z Velkého letního putování 2000. Píši ještě " za čerstva", tedy v době, kdy jsem si uvědomila, že srovnávám prostor pro nohy v kostelní lavici s prostorem v autobuse, v době, kdy při pohledu na blonďatou hlasatelku v televizi se mi vybaví jedna jistá a všem známá osoba.
Začnu, jak se patří, od "duchovna". Mezi mé největší zážitky tohoto druhu patří pohled na otce Morena během zpěvu "Svatý, Svatý, Svatý". O první místo se dělí s křížovou cestou. Tato pobožnost končila v setmělé, malebné krajině ostrova Elby a vyvrcholila zpěvem v kostelíku, který na nás čekal s rozžatými svíčkami. Dál chci zmínit sv. Kateřinu Sienskou, jejíž památku jsme uctili v jejím rodném městě a jejíž přímluva byla očividná během celého putování.
Nezapomenutelná bude pro mě tamní příroda, zvláště pak květena u jezera Lago Santo. Mimochodem učarovala i mnohým fotografům. Dál pak mnoho krásných pohledů z vrcholků různých hor či z údolí na hory (Mt. Vetto, Mt. Giovo, Mt. Capani).
Také počasí nám přálo. V případě nepřízně (deště) byl vždy po ruce autobus, most či kombinace mostu a Peugota. Za zmínku asi stojí, že těsně před tím, než opustila poslední osoba azyl předposledního mostu (byli jsme odváženi po skupinkách autem), se v dříve suchém korytě objevil bublající potůček.
Zaujala mě také rozvaha našich vůdců, kteří nás v horách pozdrželi v případě blížící se bouřky. Tedy žádná akce " Hurá hory!"
A nakonec bych ráda poděkovala Vaškovi P., který odhadl naše duševní rozpoložení a nabídl ve správnou chvíli pohádku či jiný poučný příběh.
Velké díky patří Těm nahoře, ale také Vám všem, s kterými mi bylo potěšením putovat.
L.H.
A teď po spontánních dojmech trochu chronologie...
30.6. Sešli jsme se všichni v Ondřejově, jak je ve Vrstevnici dobrým zvykem. Během mše sv. jsme si vyslechli dost netradiční (trochu depresivní) homílii, po které jsme získali dojem, zda neriskujeme mnoho, vydáváme-li se do hor, ale s požehnáním otce Morena jsme přece jen vyjeli...
Ale daleko jsme nedojeli. Kousek od hranic nás zradil autobus, mimochodem ne naposledy. Po dvou hodinách opravy se nám konecně podařilo překročit hranice.
Ti šťastní, kterým se podařilo usnout, byli probuzeni do nádherného rána u jezera Achensee. Všichni jsme po poslední vydatné snídani (pozor, byla šunka) začali šplhat vzhůru po sjezdovce na vrchol hory Bärenkopf. Jedinou záchranou pro některé (s menší kondičkou) byla bouřka, která nás v půli kopce zastihla. Během výstupu jsme ještě stihli překrásnou mši sv. s výhledem na jezero s následným zahajovacím kolečkem.
2.7. Neděli jsme oslavili, jak se má klidem a odpočinkem. A to v italském kempu Rio Verde. Většina z nás nepohrdla chladnou vodou horského potoka, až na jednoho náročného, který nastavil slunci svou kůži u bazénu. Jeho ornamenty vypálené na hrudi jsme večer ocenili patřičným potleskem.
3.7. Zde došlo k prvnímu rozdělení naší skupiny. Zdatnější z nás se vydali na Mt. Chimone a ostatní na Mt. Giovo a k jezeru (Lago Santo). My, za "jezerní" skupinu, můžeme klidně říci, že se výlet vydařil. Všechny ohromila pestrost přírody a nezapomenutelná "panoramata".
4.7. jsme dorazili do Sieny. Vrcholem byla mše sv. v kostele St. Dominiko (v kapli sv. Kateřiny). Po ní jsme měli spoustu času na prohlídku historické části města. Jediným průvodcem naší skupinky byla blonďatá Andulka, která se nám hned z kraje ztratila. Proto byl bystrozraký Vašek pověřen důležitým úkolem: najít naší ztracenou blondýnku. Přes jeho usilovnou snahu žádnou nepřehlédnout, se Andulka vynořila sama a to ve chvíli, když už bylo vše zavřené a my se chystali oslavit Katčiny kulaté narozeniny na schodech katedrály.
Celý den byl zakončen překvapením - Vrstevnice nás pozvala na tuplovanou porci zmrzliny se šlehačkou.
5.7. Po další probdělé noci v autobusu jsme se brzy ráno nalodili na trajekt směrem k vytoužené Elba. Za ranního rozbřesku se objevil náš autobus s Peugeotem před branami ještě spícího kempu. Po snídani a mši sv. jsme se vrhli do moře. Každý z nás si užíval po svém. Někteří se potápěli, jiní dobývali mořské útesy nebo chytali bronz.
Večer jsme se vydali na křížovou cestu, která byla pro většinu z nás jedním z nezapomenutelných zážitků z celého putování. Někteří si připravili rozjímání k jednotlivým zastavením. První z nich začínalo se soumrakem na úpatí jedné z elbských hor. Tmy s jednotlivými zastaveními přibývalo a jediným světlem byly dva malé plamínky svíček Terezky a Lukáše, které se na konci pobožnosti připojily, k překvapení všech, k záři dalších svící ve starobylém kostele. Vícehlasé zpěvy celý zážitek večera ještě umocnily.
6.7. Vzhledem k předešlé noci jsme měli volné dopoledne, které prožil každý podle svých představ. "Příznivci" Lídy H. byli zaneprázdněni oslavou jejích narozenin na soukromé pláži u moře. Po obědě pro ty odhodlanější Pepa opět nastartoval autobus a vyrazili jsme k Mt. Capani. Cestou nahoru jsme postupně viděli více a více z celého ostrova. Po nekonečném fotografování si každý z nás vychutnával výhled do kraje.
"Kempová" skupinka zatím uvařila výbornou večeři, po které jsme obdarovali naše jubilanty Lídu, Danielu a Lukáše žlutými melouny.
Během 7.7. jsme opustili Elbu a snažili se přiblížit k italsko-slovinským hranicím, čemuž byl přizpůsoben i celodenní program. Cestou jsme se stihli vykoupat v horském potoce, na jehož břehu otec Moreno odsloužil i mši sv., při které měla Lucka pěkné přímluvy... Cesta byla tak náročná, že jsme nestihli ani večeři a nečekaně se nám ještě navíc rozbil autobus.
8.7. Toto datum mělo být zapsáno, nejen v našich srdcích, ale i v historii Vrstevnice, jako den dobytí Triglavu. Což jsme si pro změnu odložili na příští rok... Jako náhradní program jsme zvolili výstup do horského sedla pod Mt. Vetto. Cestou jsme měli možnost pořádně navlhnout, ale rafinovaně se nám vždy podařilo před deštěm schovat. Jako dobrý úkryt se osvědčily oblouky mostů, pod kterými nebylo těžké udržet si dobrou náladu vzhledem k velkému počtu lidí a malému prostoru.
Během samotného zdolávání hory nám však počasí přálo, což umožnilo dosažení našeho vytčeného cíle, dokonce i nebezpečnější části sestupu po lanech. Vynaložená námaha za to dobrodružství určitě stála.
Při zpáteční cestě jsme vzhledem k počasí strávili opět pár "příjemných chvil pod mostem". O pěknou atmosféru se postaral otec Moreno vyprávěním o Indiánech z Mexika. Po delší době jsme však uvítali kyvadlovou dopravu Jirky směr most - autobus.
10.7. Závěrečné kolečko u jednoho ze Salzburských jezer jsme si zpestřili další oslavou - tentokrát náčelníka naší výpravy Honzy Zichy a Tomáše Macháčka, kteří dostali hobla, každý po své zásluze.
Pobyt v zahraničí jsme ukončili českou mší sv. a téměř cizojazyčnou pohádkou. (valašskou) Po úspěšném překročení rakousko-českých hranic už nás ani náhodou nezaskočila další oprava autobusu, která nám protáhla cestu o pořádnou chvíli.
Řádně natěšení na českou stravu jsme dojeli na Sibiř, kde si každý objednal podle svého gusta. Někdo pivo, někdo něco tvrdšího a někdo - no, třeba sklenici mléka...
Po příjezdu do Ondřejova už následovalo jen loučení s výhledem na brzké shledání nad fotografiemi.
L. K. a L. H.
Letní putování Vrstevnice 2000
30. 6. - pátek
Vše letos začíná tím, že mě Pitrákovi vyzvedají doma a jedeme společně do Ondřejova. Přijíždíme sice půl hodiny před plánovanou mší, ale v okolí kostelíku se pohybuje jen několik málo osob podezřelých z účasti na naší cestě. Já a Silva se loučíme s jejími rodiči a zůstáváme sami. Ne však na dlouho, protože přijíždí autobus s lidmi z nádraží. Pro nás nemilým zjištěním je, že skoro všechna místa jsou již obsazena. Nepodléháme ale panice a odebíráme se spolu s ostatními na mši. Ta končí okolo 20:00. Honza Z. se pak ujímá slova a dává nám několik informací. Například změna plánu trasy - cesta bude probíhat v opačném pořadí, než se původně myslelo. Trochu mě to zaskočilo, protože už teď je mi jasné, že sebemenší zdržení v průběhu cesty bude mít za následek zrušení výstupu na Triglav.
Jako mravenci pak nosíme z fary do autobusu potraviny, kterých se zdá být opravdu hodně, a k velikému překvapení mezi nimi nejsou vločky.
Tentokrát jede jeden autobus s obsazenými 42 sedadly a jeden devítimístný Peugeot Boxer, který řídí Jirka Šebek. Se Silvou nacházíme alespoň místa v autobuse vedle sebe přes uličku.
Autobus se vydává na cestu přesně ve 22:00, ale po pár projetých serpentinách zastavuje a zjišťujeme, že nám chybí jeden člověk. Vše se ale záhy vysvětluje (dotyčný jede v dodávce) a my můžeme v klidu pokračovat. Honza Z., P. Moreno a Vašek procházejí autobusem, zdraví se s námi a obdarovávají nás ovocem, nádherným koženým váčkem a seznamem účastníků.
1. 7. - sobota
V autobuse to začíná hrozně smrdět spálenou gumou a záhy zastavujeme. Vypadá to na větší problém, tak přejíždíme o kousek dál mimo silnici a začíná oprava. Podle nepotvrzených informací jsme museli do přírody vypustit 60 l nějaké tekutiny. Radši se o tom nikdo moc nešíří, protože jsou mezi námi ekologicky založení lidé.
Zdržení je dost velké - od 0:15 do 2:30. Hranice tedy překračujeme až okolo 4. hod. ráno. Celníci jsou nelidové a procházejí autobusem místo toho, aby nechali mírumilovné výletníky spát.
Jedeme v kuse až do 8:30 (což je docela rekord - tak dlouho bez WC), kdy děláme nutnou půlhodinovou pauzu kvůli řidiči. Kdo má přebytečných 50 feniků, jde i na WC. V 9:00 už zase míříme směr Achensee (1029 m n. m.).
K jezeru přijíždíme v 11:30 a dáváme si snídani - chleba s pořádným kusem šunky. Později vyrážíme na aklimatizační túru vzhůru po sjezdovce. Po několika stech výškových metrech se sesedáme do kolečka a probíhá již tradiční představování a také uvedení "hry" o dřevěná kolečka. Následuje mše a pak pokračujeme ve výstupu na Bärenkopf (1991 m). Okolo je nádherná krajina se spoustou trávy, ne jen kameny. Míjíme jednu chatu ve výšce 1457 m. K vrcholu zbývá ještě 400 m. Po 200 m doplňujeme vodu u studánky a hledáme vhodné místo pro oběd. Je zrovna 15:30, když začínáme jíst (chleba se sýrem) a zároveň začíná lít. Ihned to otáčíme dolů a později toho nelitujeme (že jsme neušli posledních 200 m). Už takhle se nám jde pěkně špatně, protože na mokrých kamenech to hrozně klouže. Musíme dávat pozor při každém kroku. Chvilkami na nás svítí sluníčko a zároveň mží.
Dole v jezeře se někteří z nás koupou, i když je voda studená a ochladilo se. Chystáme se vařit rizoto, ale prudký déšť nás zahání do autobusu. Je 19 hod. a plán je odjet ve 20 hod., tak se modlíme růženec. Kolem nás blikají blesky a práskají hromy. Jsme rádi, že sedíme v autobuse a nejsme teprve na cestě z hory. Po půl hodině déšť ustává a tak máme rychlou chlebovou večeři.
Začíná náš druhý noční přejezd. V autobuse už je bordel, jaký obvykle bývá až asi po 5 dnech.
2. 7. - neděle
Okolo 8:00 přijíždíme do kempu Rio Verde u městečka Pievepelago poblíž hory Monte Cimone. Rozbíjíme stany (máme zde strávit 2 noci) a ještě před snídaní si vyndáváme věci na celý den. Snídáme čínskou nudlovku - trochu bez chuti.
Dnešní den je ve znamení odpočinku, neboli flákání. Nejdříve tedy využíváme sprch v kempu a pak ve složení Ivana, Silva, Monika vyrážíme na krátkou procházku k řece. Voda je ledová, tak se nám ani moc nechce koupat, i když je hrozné vedro. Radši se poohlížíme po stinném místečku a tam odpočíváme. Dalším bodem našeho programu je oběd - zeleninový salát s těstovinami. Po chvíli následuje témátko "Zpověď 20. století" a diskuse.
V 16:15 nasedáme do autobusové sauny, když míříme do kostelíka Chiesa di Doccia na jednom z mnoha místních kopců. Hned za branou kempu ale stojí nějaké auto tak nešikovně, že nemůžeme projet a skoro 10 minut se pečeme na místě. Není mi z toho zrovna dvakrát nejlíp a přepadají mě vzpomínky na mrtvé Číňany v Doveru…
Autobus nás neveze moc daleko, "zbytek" musíme jít pěšky. Je to spousta serpentin po asfaltce, naštěstí částečně ve stínu. Když se skoro po hodině dostáváme k vytouženému cíli, čeká nás nemilé překvapení. Klíč, který nám tam měl kdosi nechat, není k nalezení. Jdeme tedy o kousek dál a mši máme opět v přírodě. Cesta zpět je stejně nekonečná jako ta nahoru.
V kempu večeříme fazole a uléháme.
3. 7. - pondělí
Honza Z. budí náš malý tábor po 6. hod. a vše má rychlý spád (oproti včerejšku). Snídáme chleba s marmoškou, čistíme si zuby a už vyráží skupina asi 23 odvážlivců na Monte Cimone 2165m (7:30). Zbytek se později vyveze autobusem o kousek výš a tím budou mít usnadněno stoupání na jejich vytyčenou horu.
Kemp je v nadmořské výšce asi 750 m, takže nás čeká 1400 m převýšení, což v tuhle chvíli skoro nikdo netuší. První fáze výstupu není moc příjemná, musíme po asfaltce a pak lesem po prášivé cestě. Terén ale naštěstí není moc náročný ani ve vyšších polohách.
Chvilku po poledni se dostáváme na jeden vrcholek, kde obědváme chleba. Přestože ho má každý 1/6, nedělá nám nejmenší problémy ho sníst. Čeká nás ještě 400 výškových metrů, ale utíká nám to skvěle. Jdeme totiž většinou po pevných drnech s trávou, chvílemi po borůvčí (i borůvkách). Vrchol dobýváme po poledni. Moc dlouho se na tom větru, který námi v poryvech lomcuje, nezdržujeme, jen fotíme vrcholovku a prohlížíme místní kapličku a cosi jako větrnou elektrárnu (ale ta to není).
Cesta dolů ubíhá rychle a sami nemůžeme uvěřit, že to zvládáme tak dobře. Vítr je nahrazen bezvětřím, při kterém je pořádné horko. Dojem z cesty trochu kazí prašná cesta, kde se dá jen těžko dýchat. Do kempu se vracíme v 16:30.
Večeře je trochu opožděná (19:30), protože se nám dlouho nechtěly vařit brambory. K nim máme dušené zelí. Hodinu po jídle začíná mše u autobusu, při které na nás všichni okolojdoucí návštěvníci kempu hloupě civí.
Většina z nás se jde podívat na městečko Pievepelago, ve kterém kempujeme. Sedáme si na chvilku u kostelíka, který je pravděp. místní dominantou. Se Silvou a Mončou se chceme trochu cournout po městě, ale není moc kam a taky to vypadá na déšť. Tak se radši vracíme do kempu a po obvyklé hygieně jdeme spát (jako včera - ve 23:30).
4. 7. - úterý
Ráno mohl každý vstávat, kdy chce, ale už v 8:00 bylo ve stanu jako ve skleníku, tak ho opouštíme a stejně jako ostatní balíme a odnášíme své věci do autobusu. Polévka je až po 10. hod., po ní následuje témátko o Kateřině Sienské. Náhlý déšť nás však zahání z louky do autobusu. Když vyjíždíme po 11. hod. z kempu směrem k Sieně, Anička nám čte z průvodce nějaké zajímavosti.
Jedeme serpentinami chvíli do kopce, chvíli z kopce a mě je navíc špatně. Nálada je ospalá a jen málokdo registruje, že jedeme kolem Florencie. Po 15. hod. přijíždíme do Sieny na parkoviště, kde nás ale autobus může jen vyložit, ne na nás čekat. Dostáváme tedy každý 1/6 chleba, kus sýra a paštiku. Po nutném záchodě jdeme na mši do Basilisa Caterina di san Domenico, kde je mimo jiné uložena hlava sv. Kateřiny. Mše je v malinké kapličce uvnitř baziliky, je částečně i italsky a všichni cítíme jakoby přítomnost Kateřiny.
Před 17:30 "obědváme" své zásoby před chrámem, následně se rozprcháváme po městě. Nejdříve je nás větší skupinka, ale po tom, co se mi podařilo obstarat mapu, máme absolutní volnost a zůstáváme 3 stateční. Naše kroky vedou domem sv. Kateřiny, přes náměstí del Campo, baziliku dei Servi, bránu Porta Romana, baziliku di s. Francesco, Rocca Salimbeni, Dóm, opět nám. del Campo.
Ulicemi jde průvod s bubeníky a spoustou vlajkonošů, kteří, jak se později dovídáme, patří do čtvrti Istrice a jsou pyšní na své nedávné vítězství v závodě Palio.
Je už skoro 21:00, když přicházíme k jižní bráně Porta Tufi, kde dojídáme zásoby, relaxujeme při nádherném výhledu na jižní část města a konverzujeme s domorodkou se psem. Moc jsme si nepokecali, protože na nás stále mluvila italsky. Po naší siestě si dáváme ještě malé kolečko noční Sienou, ze kterého na nás dýchá báječná atmosféra. Na ulici se prezentuje také jeden umělec, který sprejem maluje nádherné obrázky stylu sci-fi s tajemnými krajinami a planetami. Jeho techniky mě uchvátily. Ve 23:00 se scházíme na náměstí del Campo, kam nás Honza Z. pozval na zmrzlinu. Každý si vybíráme 4 kopečky a nemůžeme zmrzku vynachválit. Přesouváme se zpět na parkoviště, kde nás po chvilce nabírá náš autobus. Je zrovna půlnoc a nás čeká další noční přejezd.
5. 7. - středa
Míříme do přístavu Piombino, kam se dostáváme v 5:30. Najíždíme do trajektu a na palubě si užíváme hodinovou plavbu. Zrovna vychází slunce. Z přístavu Portoferraio na Elbě jedeme na západ a po chvíli se ocitáme na neskutečně hubené a prudké zatáčce ke kempu la Sorgente. Ještě netušíme, že hubených silnic si do konce zájezdu pěkně užijeme.
Je 7:15 a brána do kempu je zavřená. Čekání na správce si krátíme vařením polévky k snídani. V 9:30, když už jsme po jídle, stavíme stany na určeném místě. Hned následuje náš úprk na kamínkovou pláž, která patří ke kempu. Překvapuje nás, že v kempu potkáváme hned několik skupin Čechů - jedna z nich je tu na kolech. Myslím, že je to docela dobrý nápad.
Ve 13:00 jsou špagety, tak koupání přerušujeme. Ne však na dlouho, hned po obědě jdeme zase na pláž.
Po mši na nás už čeká rizoto - je to zatím nejlepší. Určitě na tom má zásluhu Silva, která se podílela na jeho přípravě.
Po 20. hod. vyjíždíme autobusem na křížovou cestu do 1 hodinu vzdáleného městečka Mariciana. Když jsme na místě, spěcháme městem vzhůru k prvnímu zastavení, protože máme časový skluz a už je skoro tma. Úplná tma na sebe ale nedává dlouho čekat. Křížová cesta vede prudce do kopce po cestě, která se dá stěží nazvat upravenou. Na konci cesty (na kopci) vcházíme do ztemnělého kostelíku, kde je zapáleno jen několik svíček. Je tu atmosféra tajemna. Cesta dolů je také dobrodružná, protože ve skoro absolutní tmě se v sandálech po kamenech moc dobře nejde. Do autobusu se všichni dostáváme v pořádku a vracíme se do kempu. Do našich spacáků, nebo přesněji řečeno na ně, uléháme okolo 1:30.
6. 7. - čtvrtek
Díky změně plánu se můžeme pořádně vyspat, tak se hrabeme ze stanů okolo 9. hod. Snídáme polévku a v 11:00 následuje mše. Ke koupání v moři máme poslední příležitost, tak si to užíváme - skáčeme do vody ze skály.
Hned po obědě odjíždíme autobusem a následně po skupinkách Peugeotem k místu začátku výšlapu na Monte Capanne 1019 m - nejvyšší horu Elby. Dostáváme instrukce od Honzy Z. a já si připadám jako na táboře při táborové hře.
Po hodině docela nenáročné chůze zastavujeme poblíž rozcestí. Z jedné strany k nám míří skupinka č. 2, která na rozcestí zvolila špatnou cestu, odjinud přichází 1. sk., jejíž členové šli nahoru jinou cestou (po hřebeni) a teprve dorazili, a odspoda nás dohání 4. sk., která nasadila rychlé tempo a tak nás dohnala. Společně zahajujeme obtížnější část výstupu. Trochu mi připomíná vyšší polohy Pico de Possets. Bez vrcholového focení by to nebylo ono, tak se chvíli zdržujeme, i když máme časový skluz. Cesta dolů je bez obtíží, až při svážení Peugeotem Monice Maruška zabouchla prsty do dveří. Snad se to rychle zahojí.
Do kempu se vracíme okolo 23. hod. Po půlnoci už spíme, protože nás čeká brzké vstávání.
7. 7. - pátek
Budíček je v 5:45, abychom stihli trajekt z Elby v 9:00 Tento přejezd absolvuje naše trojice spolu se čtyřmi dalšími v komfortním Peugeotu, na který někdo pěje chválu, ale jiní říkají, že se tam nedají zapřít nohy, protože je tam na ně moc místa. Jdeme to tedy otestovat, co je na tom pravdy.
V Portoferraiu jsme včas, tak se naloďujeme k hodinové plavbě k italskému pobřeží. Několik racků nás následuje a za sušenky si je na oplátku můžeme vyfotit z dvoumetrové blízkosti. Je úchvatné, že dokážou letět stejně rychle jako pluje trajekt a navíc v té rychlosti chytit vyhozenou sušenku. Mají výdrž - letí s námi skoro celou cestu. Foťáky jen cvakají…
Z Piombina vyjíždíme v 10:00 směrem ke Grotta del Vento, kde bychom si měli prohlédnout rozsáhlé podzemní jeskyně. V Peugeotu se jede zatím pohodlně. Po několika hodinách se dostáváme do velmi úzkých serpentin, kterými autobus projíždí jen stěží. U jedné křižovatky zastavujeme a dál se jede na průzkum Boxerem spolu s autobusákem a Honzou Z. Po 6 km (15 min.) jsme na místě, ale Pepíno nehodlá na tohle místo jet. Ani se mu nedivím. Autobus by musel být s kloubem, aby projel. Vracíme se z průzkumu a u řeky hledáme vhodné místo na oběd. Je totiž 14:30 a já už hlady šilhám (ostatní asi taky). Vaří se rýže na rizoto.
Jídlo je hotové v 17 hod., kdy se všichni nacpáváme. Následuje mše, při které neslyším opravdu ani slovo, protože sedíme hned vedle řeky. V 19:30 vyjíždí autobus i náš Pažout, ale každý jinam. My totiž jedeme vyložit jednu naši spolucestující Magdu do města Lucca. Ještě upřesňujeme místo srazu mobilem a po pár minutách se u nádraží opravdu setkáváme s Magdinou italskou kamarádkou.
Pak se už napojujeme na plánovanou trasu. Většina posádky Pažouta brzy usíná, ale já až těsně před zastávkou na parkovišti (23:30). Čekáme na další zprávy od autobusu, protože má opět poruchu. Tentokrát se jedná o hadici na vzduch. Popojíždíme tedy na trochu útulnější parkoviště, kde vyčkáváme příjezdu opraveného autobusu.
8. 7. - sobota
Mezitím nakupujeme sušenky a dáváme si sušenkovou večeři. (Jiná totiž ještě nebyla a taky ani nebude.) Brzo jsme všichni pěkně přeplácaní.
V 1:15 přijíždí autobus, tak můžeme společně vyrazit dál. Ráno se však dovídáme zdrcující zprávu. K parkovišti u Triglavu je to ještě několik km (ani ještě nejsme na Slovinsku, ale naštěstí už v Julijských Alpách). Rada starších rozhodla, že dobytí Triglavu je při našem zpoždění kvůli opravám nereálné. Přejíždíme tedy o kousek dál k jezeru Lago del Predil (slovinsky Rabeljsko jezero). Tam snídáme chleby a později také čaj.
Na túru vycházíme až v 9:00. Jdeme sotva chvilku po silnici a už nás přepadá déšť. Schováváme se tedy pod jeden z mnoha místních mostů, pod kterými je momentálně sucho a v rámci možností i útulno. Žádná společná zábava se nekoná, tak dáváme dohromady skupinku asi 7 lidí a hrajeme hru "asociace". Nejvíc nás pobavil Tomáš se svou asociací laser - houba.
Bouře po chvíli ustává a my pokračujeme nejdříve po silnici, pak už konečně začíná klasické stoupání lesem. Z výšky 970 m se dostáváme na 1432 m, kde u bivaku Rifugio Brunner svačíme chleba s masovou konzervou a kousek jablka. Následuje cesta po kamenech, které už naštěstí oschnuly. Na dalším rozcestí volíme cestu průsmykem u hory Lepa Glava (2049 m). Náš průsmyk je ve výšce 1860 m.
Kus před průsmykem jde malá skupinky na průzkum. Terén vypadá dobře, horší to ale je s počasím. Zdá se, že nás zastihne bouřka. Proto chvilku čekáme, jak to dopadne. Štěstěna stojí při nás - mraky se rozfoukávají. Procházíme tedy technicky velice zajímavou a místy náročnou částí cesty. Někde si vypomáháme ocelovými lany, která jsou napnuta u složitějších úseků. Ve 13:00 jsme na vrcholku průsmyku. Slabší povaha by dostala přinejmenším závrať. Jednotlivě slézáme ještě složitější pasáží na druhé (severní) straně. Poblíž je jeden výstupek, kde děláme vrcholové fotky.
Další část cesty (asi do 16:00) vede po kamenech docela prudce dolů. Nejhorší jsou při ní padající kameny, z nichž jeden mě zasáhl do nohy, ale naštěstí bez viditelných následků. Mnohem hůř mohla dopadnout malá Terezka, které - aniž by o tom věděla - prosvištěl jeden kámen 20 cm před obličejem.
Pokračujeme opět lesem, jen sestup už není tak prudký. Cesta se rozšiřuje, až už je průjezdná pro auta. Přichází další déšť, který nás zahání opět pod most. Ještě netušíme, že není pro dnešek posledním. Po jídle jdou tři stateční (Honza Z., Frank, ?) zjistit, kolik cesty máme ještě před sebou (18:30). Frank se brzy vrací se zprávou, že pár set metrů odtud je silnice a že zbylí dva stateční se pokusí kontaktovat autobus. Naštěstí chytili stopa, tak si ušetřili spoustu kilometrů chůze v dešti. My pod mostem zatím posloucháme vyprávění otce Morena o indiánech. Znenadání přijíždí Peugeot, který začíná po skupinkách převážet lidi k autobusu čekajícímu na silnici. Jde to poměrně rychle. Než ale můžu nastoupit já s poslední skupinkou, začíná pod mostem téct před očima se zvětšující potůček. Unikáme o fous. Autem pak ještě hledáme vhodné místo pro večeři a mši, protože bunkr, který tam měli vyhlédnutý z minulého roku, je již zabetonovaný. Nakonec nám nezbývá nic jiného, než opět zapadnout pod most. Asi ve 21:30, kdy opouštíme definitivně tato místa, se už i v autě zklidňujeme. Máme hodně zapocená okna a nechápeme, jak přes ně Jirka (řidič) může něco vidět. Snaha o modlitbu růžence ztroskotává na špatné vzájemné slyšitelnosti.
9. 7. - neděle
Před 3. hodinou se ocitáme u Wolfgangsee, kde se autobus i auto zastavují a spí se do 7:00. Přitom skoro stále prší, tak ještě jedeme o kousek dál k Traumsee. Zde je na chvíli docela obstojné počasí, takže po snídani přejeme Honzovi Z. a Tomášovi k jejich narozeninám a pak se sesedáme do kolečka, kde probíráme klady, zápory a největší zážitky z cesty. Když jsem zrovna na řadě, začíná další průtrž mračen, tak v mžiku skládáme vše do auta / autobusu a pokračujeme v cestě. Před 15. hod. zastavujeme v Rakousku u jednoho kostela, kde máme poslední společnou mši. Jako pokaždé při poslední mši mě přepadá zvláštní pocit lítosti nad tím, že už je putování za námi.
Honza Z. se po mši ujímá slova a děkuje postupně všem možným lidem a pak vyzývá ty, kdo ještě nemluvili v kolečku, aby vyjádřili svůj názor. Ještě nám sděluje, že se můžeme těšit na příští rok, protože je naplánovaná cesta mj. do Řecka, která bude trvat 16 dnů. Jsme z toho nadšení. Než toto místo opouštíme, dáváme dárky řidičům a naposledy se fotíme. V 16:40 zvedáme kotvy a za chvilku jsme na hranicích. Rakušáci chtějí vidět pasy, Češi na nás jen mávají, ať jedeme dál. Už to vypadá, že se do Prahy dostaneme brzy, ale autobus má znovu obnovenou poruchu. První oprava je po chvíli jízdy následována další. I přes zpoždění se usnášíme na tom, že na pozdní oběd do restaurace přeci jen zajdeme. Před 20:00 zastavujeme u vyhlášené restaurace v "České Sibiři".
Cestou do Ondřejova zastavujeme v Benešově, kde nás opouští Vláďa. V Ondřejově jsme přesto dřív, než autobus. Jen tak tak jsme si stačili sbalit své věci a už je tu autobus. Z něj vynášíme vše možné na faru a pak se loučíme. Řidič Pepa je ale nějak nervózní a skoro by nám ujel. Museli jsme ho zastavit. V Praze na Opatově jsme docela rychle. Je nás asi 12, co se odebíráme do metra. Pak už každý pokračuje svou cestou…
Jednáme stále o možnosti navštívit společně představení Divadla Járy Cimrmana, nedá se vyloučit uspořádání ještě dalších akcí, aktuálně budeme informovat.